Rozhovor s psychoterapeutkou Radkou
Péče o bázlivého nebo reaktivního psa je pro majitele často dlouhodobě náročná. Zatímco o potřebách psa se mluví hodně, o tom, jak se starat o vlastní psychické zdraví, už o něco méně.
Proto jsem si pozvala psychoterapeutku Radku, která se tomuto tématu věnuje. Radka má nejen vlastní terapeutickou praxi, ale i osobní zkušenost, protože žije s reaktivní fenkou Žofkou.
Markéta:
Radko, mohla bys nám na začátek říct, čemu se věnuješ a jak ses k tématu reaktivních psů dostala?
Radka:
Jsem psycholožka a terapeutka. Ve své praxi jsem se dřív věnovala hlavně klasickým tématům, jako jsou vztahy, úzkosti, životní změny. Ale protože mám doma reaktivního psa, který mi tak trochu obrátil život naruby, začala jsem se víc zajímat o to, jak tahle zkušenost ovlivňuje právě nás, majitele.
Tak vznikl projekt Terapie a pes, kde nabízím individuální terapii pro lidi, kteří žijí s citlivými psy.
Markéta:
Co podle tebe může majitel udělat pro sebe, když má doma bázlivého nebo reaktivního psa?
Radka:
Především je důležité nezapomínat sám na sebe. Je běžné, že se člověk soustředí na to, co potřebuje pes. Jak mu pomoct, jak zvládat tréninky, jak předcházet problémovým situacím. Ale péče o psa je náročná i pro nás. A pokud si nedoplníme vlastní „zásoby energie“, nemáme pak z čeho brát.
Proto je dobré si vědomě vytvářet malé ostrůvky klidu, chvíle během dne nebo týdne, které jsou jen pro nás. Může to být cokoliv: káva v klidu, procházka bez psa, večer s knížkou, sport. Důležité je, aby to bylo něco, co nám dobíjí baterky.
Markéta:
Hodně lidí má v takových situacích pocit, že něco dělá špatně, nebo že selhává. Co bys jim poradila?
Radka:
To je opravdu časté. Lidé mají často pocit viny, ať už že něco nezvládají, nebo že by pes mohl být „lepší“, kdyby udělali něco jinak. Ale každý pes je jiný a každý příběh je jiný.
Je důležité si uvědomit, že když máme doma náročného psa, děláme už teď obrovský kus práce. Už tím, že dáváme psovi bezpečí, čas a prostor.
Pokud se objeví pocity viny nebo selhání, je dobré je nezametat pod koberec. Pomůže o nich mluvit — ať už s terapeutem, v podpůrné skupině, nebo s někým, kdo má podobnou zkušenost.
Je úplně v pořádku necítit se vždycky silný a trpělivý.
Markéta:
Co dělat, když už mám pocit, že je toho „moc“ a že to nezvládám?
Radka:
Tohle je důležité si včas přiznat. Když se péče o psa stane tak náročnou, že člověk vyhoří nebo se cítí úplně bez energie, začíná to být nebezpečné nejen pro něj, ale i pro vztah se psem.
Je úplně v pořádku si v takovou chvíli udělat čas jen na sebe, říct si o pomoc, delegovat některé věci (pokud to jde). I krátká pauza nebo změna rytmu může hodně pomoct.
Důležité je taky nevyvíjet na sebe tlak a nechtít, aby pes pokročil „rychleji“ nebo aby bylo všechno perfektní.
Pro život s citlivými psy potřebujeme hodně trpělivosti a laskavosti, nejen vůči nim, ale i sami k sobě.
Markéta:
Jak může pomoct podpora ostatních? Například skupina lidí, kteří mají podobnou zkušenost?
Radka:
Sdílení je nesmírně důležité. Člověk pak zjistí, že není sám, ale že i jiní zažívají podobné situace, pocity, pochybnosti.
Navíc ve skupinách vzniká bezpečný prostor, kde se může o těchto tématech otevřeně mluvit, bez hodnocení a bez tlaku. To může být obrovská úleva.
A někdy právě díky takové podpoře získáme novou motivaci nebo nový pohled na věc, což nám zase dodá sílu pokračovat.
Markéta:
Děkuji za rozhovor, Radko, a hlavně za to, že o tomhle tématu mluvíš tak otevřeně. Mám radost, že existují projekty, které přinášejí podporu i pro nás, kteří s náročnými psy žijeme.
Pokud máte doma bázlivého nebo reaktivního psa a péče o něj vás vyčerpává, nebojte se říct si o pomoc. Třeba právě u Radky najdete bezpečný prostor, kde o svých pocitech můžete mluvit a kde vás nikdo nebude soudit.
