Jmenuji se Markéta. Od malička mě fascinovalo chování zvířat a vždycky jsem chtěla studovat přesně tohle. Nakonec jsem skončila na veterině, protože to byla nejbližší možná cesta. Veterinu jsem ale po promoci vlastně nedělala. Trvalo mi roky, než jsem přišla na to, jak ty dva světy – medicínu a chování – propojit.
Přivedla mě k tomu Ciri.
Ciri je křížená teriérka ze slovenské osady. Do svých devíti měsíců prošla řadou dočasných domovů a přinesla si z nich ohromný strach – z lidí, psů, zvuků, aut, kočárků, vlaků… prostě skoro ze všeho. Naučila mě o bázlivých psech víc než všechny kurzy dohromady. A hlavně mě naučila se dívat na svět jejíma očima a ptát se ne „proč to dělá“, ale „co asi prožívá“. Postupně mi docházelo, že veterinární základ, který jsem roky odkládala jako nepotřebný, je najednou k nezaplacení – protože za strachem a úzkostí je vždycky i tělo, nejen hlava.
Tak vznikli Psí nebojsové.
Věřím, že žít ve světě lidí je to nejtěžší, co po psech chceme. Chceme, aby potlačili svou přirozenost a zabydleli se ve světě, který je náročný i pro nás, kdo jsme ho stvořili. Přejeme si klidné parťáky na procházky, akční sportovce na cvičáku a zároveň flegmatické pohodáře, když se po nich sápou děti.
Většina psů taková prostě není a není na tom nic špatného. Jsou to jen psi, kteří potřebují, abychom se na chvíli zastavili a zkusili pochopit, co se v nich děje.
Cesta vede přes empatii. K psovi i k sobě jako majiteli. Pochopit, jak psi vnímají svět, jak se učí, jak komunikují. Přestat hodnotit jejich chování a začít mu rozumět. A pak jim umožnit naplnit své potřeby a být spokojení.
Mým přáním jsou spokojené lidsko-psí týmy, kde pes není problém k vyřešení, ale partner k pochopení. Kde lidé psům nejen naslouchají, ale také jim vychází vstříc. Protože tak já vnímám opravdové partnerství.
Zajímá vás víc o tom, jak pracuji a kde se vzdělávám a inspiruji? → Moje vzdělání
