Začátkem roku 2020 jsem absolvovala dvoudenní seminář Se svým psem teď a tady s Frantou Šustou a koučkou Petrou Jaškówovou, jehož hlavním tématem je naladění mysli trenéra na trénink. Protože, jak říká Franta, trénink je v hlavě. 🙂 Celým seminářem nás provázel vhled, který mi v hlavě rezonuje od té doby pokaždé, když přemýšlím o tréninku.
Přijetí není smíření. Přijetí je nástroj ke změně.
Musím přijmout svého partnera (nejen) v tréninku takového, jaký je a nabídnout mu cestu, kterou se společně dostaneme do cíle.
A na začátku je přijetí toho, kým je můj pes. Pes je v první řadě zvíře, druh, plemeno, pohlaví a pak teprve jedinec.
Se svým psem teď a tady
Zní to samozřejmě. Pes je zvíře. Tomu se nikdo nedivíme. Uvědomujeme si i fakt, že pes je šelma, kupujeme mu granule s vysokým obsahem masa nebo mu do misky dáváme syrové maso. Když si koupíme teriéra nebo jezevčíka, už trochu počítáme s tím, že bude mít zarputilost a odvahu postavit se rozjeté lokomotivě, když chceme cvičit agility, pravděpodobně si pořídíme borderku a pokud chceme parťáka k dětem, možná budeme shánět štěně zlatého retrívra.
Na první pohled si většina z nás uvědomuje, kým pes je. Ale je to tak doopravdy?
Většina majitelů u svých psů řeší tyto problémy:
- vytí a ničení věcí, když je pes ponechán o samotě
- skákání při vítání
- krádeže jídla, vyhrabávání košů, žraní odpadků a dalších nechutností
- zdrojovou agresi – hlídání si jídla a předmětů
- prohánění běžců, aut, cyklistů…
- lovení zvěře
- kousání (i do lidí)
Ve skutečnosti jsou všechny tyto projevy úzce svázané s tím, kým pes ve své podstatě je.
Pes je velmi sociální, se svou smečkou si tvoří úzká pouta a není vybaven na tak dlouhé odloučení, jaké zažívá při soužití s námi. Psi se mohou naučit samotu tolerovat, ale i tak to pro spoustu z nich může být velký stres. S jejich sociálním životem souvisí i vítací rituály, které jsou docela roztomilé u štěňat a poměrně nepříjemné u dospělých psů velkých plemen.
Pes by si přirozeně opatřoval potravu lovem a požíráním nalezených mršin. Ani plná miska několikrát denně ho nepřesvědčí, že tyhle strategie jsou zastaralé. Jakmile potká cokoliv, co se dá sníst, udělá všechno pro to, aby to sežral. Psi jsou vybaveni ostrými zuby, silnými čelistmi, velmi vyvinutým čichem a pudem, který je nutí pronásledovat všechno, co považují za kořist. Vzhledem k tomu, jak je lov pro psy náročná činnost, mají tendenci si svou potravu a následně i jiné předměty, hlídat. Ve chvíli, kdy nerespektujeme jejich žádost o prostor a oni nemají možnost útěku, překročíme jejich práh kousnutí a oni zařídí si prostor svými zuby.
Možná to může vypadat, že psí přirozenost je v přímém rozporu s tím, co my očekáváme od pohodového společníka. Spousta majitelů by si přála psa, který vydrží doma celý den sám bez vytí, neutíká za zvěří, nepronásleduje cyklisty, venku nepožírá nesmysly a nikdy nikoho nekousne. Většina psů taková není. Ale tím, že přijmeme, jací doopravdy jsou a budeme to mít na zřeteli, můžeme to využít a udělat z nich skvělé partnery pro život.
Jejich přirozenost žít ve skupinách je naučila širokou škálu ritualizované agrese. Psi umí velmi dobře dát najevo, že se jim něco nelíbí a přitom neublížit, agrese je pro ně naprosto normální součást vztahů. A silná pouta, které si tvoří s námi, nám usnadňují práci při tréninku, kdy společný čas s námi může být pro psa velkou odměnou.
Stejně můžeme využít i psí lovecké pudy. Psi milují hledání, pronásledování a zabíjení kořisti. A my jim to můžeme zprostředkovat ve formě schovávání jídla a hraček, aportování a přetahování, jako hodnotných odměn. Přetahování má pro psy kromě loveckého vybití i sociální přínos, protože zdoláváte kořist společně. Není to majitel nebo pes, ale energií nabitá spolupráce, která psům pomáhá zvyšovat sebejistotu a sebevědomí. Úžasná odměna. Po stržení kořisti následuje hostina – pro psy je žvýkání velmi běžná činnost, udržují tím svoje zuby a žvýkací svaly v dobré formě a zároveň je to uklidňuje. Každý pes si zaslouží spoustu hraček a pamlsků na žvýkání, zejména pokud nechceme, aby si k tomuto účelu půjčil něco našeho.
Naším cílem by nemělo být ve psech potlačit jejich přirozenost. Zkusme přijmout psy se vším všudy a poskytněme jim bezpečné způsoby, jak mohou své přirozené potřeby naplnit. Možná máme občas dojem, že náš pes má k ideálnímu parťákovi daleko. A to je ten správný okamžik si připomenout – přijetí je nástroj ke změně.
Inspirováno knihou Lidé a psi: Střet kultur (Jean Donaldson) a životem se skoroteriérem.