Psí nebojsové

Jak s kyblíčkem pracuju?

Ciri je hodně bázlivá a tak jsou pro ni stresem i běžné události, jako procházka po rušné ulici, setkávání s lidmi a psy, hlasité zvuky, nové věci, které nezná. Protože je vždy snazší problémům předcházet, než je řešit, snažím se maximálně pracovat na její reaktivitě a strachu. Tím se její kyblíček plní méně. Používám k tomu mimo jiné trénink pomocí her, moje dvě oblíbené, velmi jednoduché a zároveň efektivní jsou DMT a LAT (o kterých vznikl celý článek a najdete ho zde 🙂 ).

Úplně předcházet naplnění kyblíčku ale nelze a tak se neustále snažím i o to, aby měla Ciri možnost si kyblíček vylévat. Základem je dostatek spánku na bezpečném místě, kde se pes cítí dobře. Doma má Ciri klec, při cestování využívám skládací boudičku nebo menší přepravku. Do klícky si chodí dobrovolně, je to její bezpečný prostor. Zároveň dodržuji pravidla, která z klece dělají nedotknutelné místo – dokud je v kleci pes, nikdo do ní nesahá a psa z klece zásadně přivolávám. Pokud jí chci dát nějakou dobrotu na kousání do klece, udělám to před klecí a nabídnu jí to. Klec máme umístěnou tak, aby z ní bylo vidět do prostoru, zároveň je překrytá dekou, aby v ní měla Ciri soukromí a klid.

S Ciri hodně cestujeme a bez přepravky nebo klícky nejezdíme prakticky nikam. Vytvořit jí kdekoliv bezpečné místo na odpočinek je pro mě priorita číslo jedna.

I na semináři plném psů a lidí se dá vytvořit bezpečný prostor na odpočinek.

Kromě dostatku spánku využívám další možnosti, jak Ciri uklidnit. Jak jsem již zmiňovala v předchozích článcích, psy uklidňuje žvýkání a kousání. Jako spousta jiných psů se Ciri uklidňuje žužláním, během učení samostatnosti padlo na oltář spousta mých domácích triček, ve kterých jsou vykousané díry. Když se chce mazlit, často to končí mojí rukou v tlamě a urputným žužláním. Snažím se tak, aby se tímto přirozeným způsobem mohla uklidňovat každý den. Osvědčil se mi Kong, lízací podložky, čuchací dečka, kousací pamlsky a nebo třeba vepřová žebírka. 🙂

Protože s Ciri je každé venčení trénink, většinu krmné dávky jí rozdám jako odměny a tak i do Kongů a lízacích podložek dávám konzervy. Pokud Kong nebo podložka vašemu kamarádovi nevydrží dost dlouho, dá se oboje zamrazit a tím se čas trochu protáhne.

Když potřebuji Ciri uklidnit venku, případně odvést její pozornost, využívám scatter feeding, pamlsky poházené v trávě, které musí najít. Je to taková outdoor varianta čuchací dečky. 🙂

Oblíbila jsem si také tzv. decompression, sniffy walks. Snažím se minimálně jedno venčení denně nechat plně na Ciri, většinou to ranní, kdy je klid. Má prostor si sama vybrat, kudy a kam půjdeme, nechávám jí libovolně dlouho zkoumat okolí a čichat si značky a stopy. O tom, jak podobné procházky probíhají, pak píšu zde.

Snažím se s Ciri neustále komunikovat, sleduji, jak se tváří na různé situace a když potřebuje podporu, jsem tu pro ní. Zároveň ji dopředu upozořňuji na různé věci, které by jí mohly polekat – například psy za plotem, o kterých zatím neví (vychází z techniky slibu, naleznete například v knihách Františka Šusty). Také jí vždycky dávám vybrat, jestli s kolemjdoucím psem chce interagovat nebo ne. Poměrně často dá dopředu najevo, že o kontakt nemá zájem a tak jí zajistím bezpečný prostor, kam se za ní pes nedostane.

Kamarádi jsou potřeba 🙂

Sleduju její kyblíček a jsem flexibilní. Pokud vyrazíme na venčení, ale už na začátku vidím, že se Ciri blíží prahu nebo už je za ním, venčení zkrátím na nezbytné minimum a raději jí doma nachystám hlavolamy nebo něco dobrého. Snažím se uvažovat dopředu, pokud vím, že půjdeme na výlet s jinými psy, den dva před tím se projdeme jen na kratší vycházku a radši se snažím, aby měla kyblíček co nejprázdnější před náročným dnem. Pokud už jsme na výletě a vidím, že se Ciri přestává ovládat například kvůli zvěři a že už je toho na ní hodně, dám jí na dlouhé vodítko. Ona se tím pádem nemusí tolik kontrolovat a není pod čím dál větším tlakem. 

Učím se i balancovat potřebu brát Ciri do nového prostředí, mezi další psy a lidi a zároveň umění přestat v nejlepším. Často ji zavírám do klece v době, kdy je ještě v pohodě a kyblíček nemá zdaleka plný. Ale chci, aby její interakce s prostředím a situacemi, které ji děsí, byly co nejpozitivnější.

Taky vím, že stejně jako ten její, je důležitý i můj kyblíček. Když se na to ani já necítím, procházku omezím, nebo psa vezmu do klidného a bezpečného prostředí a co se děje na konci vodítka řeším co nejméně. Nepříjemné situace beru jako možnost potrénovat a tak se na setkávání se známými nevychovanými psy i těším. Aspoň vidím, jak velký kus cesty jsme společně ušly. A když se náhodou setkání nevydaří a Ciri po psovi třeba vyjede? I to stává – a tak mám aspoň možnost si situaci zpětně vyhodnotit a zjistit, kde ještě máme mezery.

Učím se říkat ne. Kvůli Ciri i kvůli sobě. 

Ciri pravděpodobně nikdy nebude pes, který se cítí komfortně ve všech situacích a nemá s věcmi problém. Ale o to víc si cením každého pokroku, který společně zvládneme.

2 komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.